Václava mám nejradši, tomu žádný nestačí!

Britský časopis Prospect a americká Foreign Policy uspořádaly anketu o žebříčku nejvlivnějších intelektuálů současného světa. Ačkoli je smysl podobné ankety pochybný a kritéria, kterými se čtenáři při volbě řídíli, jsou nejasná, je výsledek zajímavý. Pro Čechy obzvlášť tím, že náše bývalá hlava státu se probojovala na čtvrté místo. Hurá!

Výsledky ankety najdete zde.
Krátký životopis V. H. tady.

Volte Zelené!

Zvolení Martina Bursíka předsedou Strany zelených znamená, že se SZ zbavuje své aktivistické (buřičské) povahy. Stává se tak přijatelnou pro víc voličů. Zároveň se ale nevzdává svých specifických volebních témat, která ji odlišují od ostatních stran a přinášejí jí stabilní volební zisky. V příštích volbách má tak reálnou šanci dostat "zelená" témata do sněmovny a rovnou do vlády s ODS a KDU-ČSL. Přinese tak "nový vítr" do parlamentu a zároveň ukáže současným parlamentním stranám, že nemají nic jisté a mohou být vystřídány. Vláda občanských a křesťanských demokratů se Zelenými je přitom tím nejlepším z možných výsledků příštích voleb. ODS prosadí svoje reformy usnadňující podnikání, přitom její asociální a nacionalistické tendence usměrní křesťanští a proevropští lidovci. Bezohlednost ODS vůči životnímu prostředí zase zkorigují Zelení. Co víc si můžeme přát?

O světlých zítřcích SZ svědčí i nenávistná reakce Jakuba Patočky v LtN. (Ten už se asi úplně zbláznil...)

Poslechnout si Martina Bursíka můžete ve dvou interview, která poskytl ČRo6 (delší a lepší) a ČRo1.

Na komunisty s rozumem a beze strachu

S komunisty se prý nemá mluvit a měli by být zakázáni. Objevují se stále nové snahy udržet KSČM v izolaci nebo ji odstranit z politického života. Záměr zbavit se komunistů je jistě správný, ale je správná i zvolená metoda? A jak velkou hrozbu KSČM vlastně představuje?

Hrozí nám Vítězný únor?
Nejčastěji slyšíme, že komunistická strana se za patnáct let vůbec nezměnila a jejím cílem je nastolení diktatury proletariátu. To není pravda. KSČM byla 15 let odstavena od centrální výkonné moci, má demokratickou vnitřní strukturu založenou na svobodných volbách funkcionářů, několikrát vyměnila svoje vedení. Je součástí vládnoucích koalice v mnoha městech a obcích ČR a její poslanci v Poslanecké sněmovně patří k těm pracovitějším. Korupčnící a mafiáni mají dnes kontakty hlavně v ČSSD a ODS, které privatizovaly státní majetek; KSČM jim nemá co nabídnout.
Hrozit opakováním situace z roku 1948 může opravdu jen ten, kdo netuší, co se tehdy dělo. Jak si komunisté připravovali půdu celou válku, měli tajné členy v ostatních stranách, posilovali ty silové složky, které měli pod kontrolou, vytvářeli vlastní ozbrojené struktury, zbavovali se svých protivníků, vyvolávali umělé aféry, vedli ozbrojený boj proti demokratickým silám. To vše s podporou Moskvy a čtyřiceti procent českých voličů. V rozhodující okamžik měli většinu ve vládě, díky níž zabránili předčasným volbám. Nic takového se dnes neděje ani v náznaku. KSČM kritizuje vývoj po listopadu 89', ale nenavrhuje návrat k systému před ním.
Poškození hospodářství
Centrální výkonná moc částečně v rukou komunistů neohrozí naše občanská práva, ale může poškodit české hospodářství. KSČM by chtěla zastavit reformu důchodů, zdravotnictví i školství a jen do nich nalívat více peněz. Tím by se zrychlilo zadlužování státu, ohrozilo přijetí Eura, snížilo mezinárodní hodnocení české ekonomiky, zastavil příliv zahraničních investic, zpomalil růst, zvýšila nezaměstnanost. Pravděpodobně by rostly daně, regulace, byrokracie a obecně by se zhoršily podmínky pro podnikání růstem státní byrokracie a regulace.
Zahraniční politika
Nejnebezpečnější by byl vliv KSČM na zahraniční politiku: oslabení vlivu (možná izolace) ČR v západních strukturách (EU, NATO,...). Blízké kontakty komunistů na totalitní režimy představují bezpečnostní riziko pro Západ. Česko by přestalo podporovat disidenty na Kubě, v Barmě nebo v Tibetu.
Odblokování politického systému
KSČM pravidelně obsazuje šestinu až pětinu křesel v Poslanecké sněmovně PČR a její nulový koaliční potenciál vede k dlouhodobému zablokování českého politického systému. Stačí zrekapitulovat posledních osm let: menšinová vláda ČSSD s podporou ODS (v podstatě velká koalice), potom vláda s většinou jednoho či dvou hlasů potácející se od jedné krizi ke druhé. Čeští politici řeší plýtvají většinu své energie na boj o moc uvnitř stran, mezi stranami a uvnitř vládní koalice. Na řešení problémů státu už jim nezbývá čas.
Z izolace komunistů profitují především lidovci, kteří zůstávají jediným koaličním partnerem pro obě velké strany. Také proto budou chtít udržet KSČM v izolaci co nejdéle.
Správný postup vůči KSČM zvolil předseda vlády Paroubek. Používá lehký odvar staré komunistické taktiky "rozděl a panuj": naznačuje KSČM, že pokud se změní, není účast na výkonné moci v budoucnosti vyloučená. V KSČM díky tomu posilují názory, kterým už nestačí opoziční lavice v Parlamentě. V budoucích koaličních vládách KSČM a ČSSD budou komunisté vždy tím slabším partnerem. Hranice jejich potenciálního volebního zisku je totiž někde kolem 25%, kdežto sociální demokraté mohou získat až o dvacet procent víc. Proevropská a protržní ČSSD je proto zárukou, že se extrémní prvky komunistického programu neuskuteční.
KSČM ztratí mediální tvář protestní a antisystémové strany (ve skutečnosti jí už dávno není), naštvaní voliči zjistí, že není o nic lepší než ostatní partaje. Skalní bolševici postupně vymřou (počet členů KSČM stabilně klesá). V daleké budoucnosti se možná KSČM sloučí s ČSSD. Podle Pravdy je to ten správný způsob, jak zbavit Čechy komunismu!

Válku v Iráku zavinily Francie, Rusko a Čína

Pravidla mezinárodního práva od roku 1945 jsou naprosto jasná: použití síly v mezinárodních vztazích je protiprávní vyjma sebeobrany. Jakékoli jiné použití síly musí schválit Rada bezpečnosti OSN. Válka v Iráku je proto od počátku ilegální a nemá smysl se z toho vykrucovat. Otázka ale zní: je to válka legitimní?

V osmdesátých letech použil Saddám Husajn proti svým občanům chemické a bakteriologické zbraně. Protože nebyl schopen nebo ochoten dokázat likvidaci těchto zbraní, vyslala OSN do Iráku inspektory, kteří měli prověřit, jestli v zemi takové zbraně jsou. Husajn soustavně podrýval jejich práci a protivil se rezolucím RB. Mohl si to dovolit, přestože má RB podle Charty OSN právo vynutit si dodržování svých rozhodnutí silou. Když totiž mělo dojít k takovému rozhodnutí, Francie, Rusko nebo Čína předem deklarovaly, že silové řešení nepodpoří. První z uražené ješitnosti bývalé velmoci (jelikož už jim nehrozí sovětské nebezpečí, budou Francouzi proti všemu, co navrhnou Spojené státy), Rusko a Čína z nezájmu o šíření demokracie a svobody ve světě. Proto mohl Irák usnesení RB nadále zesměšňovat, vědom si toho, že mu nic nehrozí. USA a Velká Británie se nakonec rozhodly raději OSN obejít. Přitom stačilo, aby nikdo ze stálých členů silové řešení předem nevylučoval, a Saddám by, vzpomenuv porážky v operaci Pouštní bouře, jistě ustoupil.

Proč je Václav Klaus špatným prezidentem

Především protože porušuje Ústavu:

1. Nenavrhuje včas a řádně kandidáty do funkcí ústavních soudců.
2. Nepodepisuje zákony schválené parlamentem. (Podle Ústavy podepisuje každý zákon prezident, předseda sněmovny a premiér. Za prezidenta Havla se zavedla zvyklost, že prezident nemusí podepisovat zákony, které předtím vrátil Sněmovně, což je logické. Jenže V. Klaus nepodepisuje ani zákony, které Sněmovně nevrátí. Prostě se mu nechce.)
3. Nejmenuje soudce kvůli věku - porušuje zákon. (Nový zákon zvyšuje věk nutný pro jmenování soudcem z 25 na 30 let, zároveň výslovně uvádí, že se tento požadavek nevztahuje na ty, kteří se stali soudními čekateli před účinností zákona. V. Klaus přesto uvádí, že jediným důvodem, proč čekatele nejmenoval, je jejich nízký věk!)
   
4. Nerespektuje politiku vlády. Nežijeme v prezidentském, ale v parlamentním systému. Podobně jako v Británii nebo v Německu je naše hlava státu spíše nominální, symbolizuje stát. Umožňuje občanům se státem se identifikovat, povyšuje instituci státu nad každodenní hádky politiků. K politice vlády se prezident nevyjadřuje. Nebo snad víme, co si myslí královna Alžběta o válce v Iráku nebo Horst Köhler o vstupu Turecka do EU? Ano, českoslovenští prezidenti byli tradičně silné a vyhraněné osobnosti, ale za první republiky musel jejich veřejné projevy vždy schválit předseda vlády (třeba novoroční projev). Když chtěl Masaryk napsat do novin svůj názor, musel tak učinit pod pseudonymem, stejně tak Beneš vydal na konci třicátých let svou knihu o vztazích s Německem pod jménem X. Přestože byl velmi "silným" prezidentem, kritizoval Václav Havel vlády jen v principiálních otázkách týkajících se kvality demokracie a občanských svobod (vzpomeňme tzv. rudolfinský projev nebo veto tzv. protidrogového zákona) a nikdy si nedovolil vetovat zákony ryze ekonomické, třeba daňové. Václav Klaus naproti tomu vetoval zákon, který měnil pravidla živnostenského podnikání. Nejhorší je ale jeho popírání zahraniční politiky vlády. Nejenže ji hlasitě kritizuje, ale dokonce prosazuje politiku přesně opačnou, a to nejen v Česku, ale i na zahraničních návštěvách. Poškozuje tak naši pověst v zahraničí. Jelikož je u nás vláda hot a prezident čehý, Pravda by se nedivila, kdyby nás v cizině přejmenovali na Kocourkov. Václav Klaus navíc svými činy popírá, co sám řekl v kandidátském projevu 15.1.2003:

   (...) prezident nesmí vytvářet protiváhu výkonné či legislativní moci. Od toho je tu vláda a parlament, od toho jsou tu voliči, kteří svým rozhodnutím vytváří tu či onu politickou situaci. Jen oni ji také mohou korigovat. (...) Právě proto, že nemáme ani prezidentský, ani poloprezidentský ústavní systém, bylo by nešťastné, kdyby autorita prezidentského úřadu vystupovala do oblastí, které jí z definice nepřísluší a v nichž by prezident permanentně soupeřil s vládou nebo parlamentem.

   Vítězí pravda? A zvítězí příště názor Pravdy, že na Hradě má sedět radši Pithart nebo Sokol? Ne. Zvítězí Václav Klaus nebo Miloš Zeman.
   

Listy 4/2005

Nejnovější číslo levicového dvouměsíčníku Listy přineslo opět skoro sto stran kvalitního čtení. Zde je resumé několika článků:

Frantíci, do práce!
STEIGER, Štěpán: Konec francouzského sociálního modelu. Listy, 35, 2005, č. 4, 11.8., s.47-49.

Po prohraném referendu o evropské ústavní smlouvě jmenoval Jacques Chirac novou vládu Dominiqua de Villepina, v níž je ministrem hodspodářství pan Thierry Breton. Ten prohlásil, že slavný francouzský sociální model je v podstatě jenom životem na dluh. Deficit veřejných financí dosahuje astronomických výšek, přičemž veškeré výnosy z DPH (vysoké 45,5%) jdou pouze na splácení úroků z tohoto dluhu. Francouzi prý budou muset začít víc pracovat. Dá se čekat opětovné prodloužení pracovního týden.
Pravda se ptá: jde o další krok přechodu evropských států na model americký, tj. každý si jedeme na vlastní triko, zavřeme se doma a na obranu před asociály si pořídíme vlastní Smith&Weston?

Rovná daň ano, či ne?
KLUSOŇ, Václav: Rovná daň - nerovné důchody. Listy, 35, 2005, č. 4, 11.8, s. 8-17.

V jinak příliš dlouhém, odborné a nečtivém článku autor vyvrací mýtus, že rovná daň z příjmu fyzických osob, tj. stejná sazba daně pro všechny příjmové kategorie, je "spravedlivá". Každý jistě pochopí, že 15% z příjmu 10.000 Kč představuje větší zátěž pro občana než stejné zdanění příjmu 50.000 Kč. Zatímco z prvního zůstane 8.500 Kč, z druhého 42.500. Rovnoměrněji rozkládá daňové zatížení současné progresivní zdanění, kdy sazba daně stoupá společně s příjmem. Tolik Václav Klusoň.
Jenže problémem daňového systému ČR není ani tak výše sazeb jako jeho složitost. Pokud bude zavedení rovné daně spojeno s ze zavedením několika odečitalných položek, které v konečném důsledku povedou k tomu, že nejchudší nebudou platit daně vůbec (skrýtá progresivita), a zároveň se výběr daní radikálně zjednoduší, potěší to i levicového buržuje z nižší střední třídy, který musí každý rok vyplňovat daňové přiznání a vůbec mu nerozumí...

Nesplěné sliby demokracie aneb jak by demokracie vlastně měla vypadat
ZNOJ, Milan: Deliberativní - a co dál? Listy, 35, 2005, č. 4, 11.8, s.58-60.
V jinak celkem zmateném a nezajímavém článku zmiňuje autor knihu Norberta Boggia The Future of Democracy (1987), v níž se píše o šesti nesplněných slibech demokracie:

1. "dostředivá společnost" solidárních, vzájemně si pomáhajících lidí; místo toho máme společnost "odstředivou" složenou ze sobeckých individuí nestarajících se o obecné blaho.
2. nestranné rozhodování zástupců lidi ve prospěch lidu; poslanci naopak zastupují často úzké zájmové skupiny.
3. skoncování s oligarchií, slib pravidelné výměny garnitur; politické elity místo toho našly způsob, jak se udržet u moci, i když zrovna nejsou ve vládě.
4. rozšiřování občanské participace; místo toho platí: "vhoď volební lístek a zmlkni"
5. odstraňování neviditelného (kabinetního) rozhodování
6. rozvoj vzdělání, kultivace občanů; místo toho nám vládne buvár, lhostejnost a konzumerismus

Podle Pravdy je demokracie ideál, ke kterému je třeba neustále směřovat, jehož naplnění ale asi nikdy nebude úplné nebo alespoň uspokojivé. Uvedený seznam slouží jako dobrý nástroj pro uvědomění si, v čem demokracie také spočívá.

Češi z pohledu sousedů, sv. Václav zvláště

Hostem pořadu ČRo6 Hovory o nás a našich sousedech byl ve státní svátek 28.9.2005 historik Dušan Třeštík. Tady je shrnutí zajímavých myšlenek, které v programu zazněly. (Můžete si ho celý stáhnout kliknutím na titulek příspěvku.)

Zjednodušeně se dá říct, že český stát vznikl 28.9.929 asi v šest ráno, tj. vraždou Václava, resp. až za knížete Boleslava. Boleslav potom dal bratra kanonizovat a využil tak bratrovraždu k politickým účelům. Přijetí nového světce v celé Evropě bylo velice rychlé, o čemž svědčí i německá verze jeho jména Wenzel, v němž je ještě zachovaná nosovka "n", která v češtině už vymizela. K převodu do němčiny pravděpodobně došlo už v desátém století.
Dalšími "českými" světci známými ve světě jsou Cyril a Metoděj, sv. Vojtěch (to je "evropský světec") a tam, kam se rozšířil habsburský barokní katolicismus, stojí na mostech Jan Nepomucký (mohu potvrdit, s jedním jsem se fotil v belgických Brugách).
Protože u nás vznikal národ ze zdola, máme jiný pohled na dějiny než Poláci nebo Maďaři, kde byl víc výtvorem šlechty. I Poláci a Maďaři nás vnímají jako plebejce, v Maďarsku a Rakousku se k tomu ještě přidává výčitka, že jsme nevďečnící, kteří rozbili podunajskou monarchii.
Výklad dějin a jejich výuka se stále nepřekonatelně liší u jednotlivých evropských národů. Měli bychom se pokusit výklad alespoň trochu sjednotit, alespoň ve středoevropském prostoru, ale i celoevropsky. Překonání neshod ve výkladu minulosti by pomohlo i při řešení současných problémů.

... s příjemným přivítáním.

Opět na Větrníku...